RECENZE: Snad nesbíráte obrazy?

Publikace mapující moderní temnou kapitolu, která odpovídá na časté dotazy, které si hodně z nás klade.

snad-nesbirate-obrazy1

údaje o knize: Marcela Rusinko, Snad nesbíráte obrazy? Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948 – 1965, Brno 2018, ISBN: 978-80-7485-157-5

 

Marcela Rusinko je autorka nanejvýš povolaná, aby se zhostila napsání publikace na téma sběratelství, a to je vždy radostné konstatování. V širokém záběru sběratelství se zaměřuje zejména na úzkoprofilové byť stále celkem lukrativní sběratelství české moderny, ale její publikace nabízí mnohem víc. Čtenáře seznamuje s tehdejší legislativou, která je z dnešního úhlu pohledu naprosto hrůzná. Jako člověk pocházející z prostředí lidí, které podle knihy estébáci nazývali ,,bývalí lidé“ pro mě bylo čtení některých kapitol srovnatelné s četbou horrorů Stephena Kinga.

 

Kniha je rozdělena do sedmi oddílů – 1) Vnější a vnitřní motivace sběratelství, 2) Změna společenského paradigmatu a podmínky pro soukromé sběratelství, 3) Vývoj reflexe fenoménu sběratelství v období socialismu, 4) Situace předválečných sběratelů a sbírek, 5) Sběratelé z řad společenské elity, 6) Schizofrenie režimu a pohyb sbírek na přelomu padesátých let, 7) Odkazy do veřejných sbírek jako cesta k rehabilitaci uměleckého sběratelství.

 

Motto:,,…mnohdy člověka rozzlobí sobectví některých lidí, kteří bydlí v nadměrných bytech […] Ostatně nezáleží na tom, co si myslí oni, rozhodující je, co si myslí všichni pořádní občané. […] Myslí si jedno: že takový luxus nemáme trpět a že je lepší, aby více občanů bydlelo lépe, než aby několik málo jednotlivců bydlelo přepychově na účet naší společnosti. Ovšem vykládat tohle těmto sobcům je naprosto marné. s.58 – citace z Rudého práva 38, 1958, č. 69, ze dne 10. března

 

Kniha začíná obligátním zasvěcením do tématu sběratelství a pokud máte potřebu si číst o motivaci sběratelů z velice teoretického úhlu pohledu, tak si první oddíl jistě užijete dosyta. Na své si přijdou i milovníci tabulek, ale autorka si je zjevně vědoma, že srovnávat sběratelství v raném socialismu a ve středověku a v období 19. století je jen orientační.

 

Od druhého oddílu už ovšem začíná strhující čtení. Autorka dala dohromady celou řadu velice zajímavých skutečností a jde opravdu do hloubky. Zveřejňuje třeba velice zajímavou statistiku o zestátnění soukromého obchodu s uměním a ustanovení národního podniku Obchodní domy a Antikva s.p. Uvádí, že v Praze bylo po roce 1948 dohromady osm obchodů. To je nesmírně zajímavé číslo, protože když jsem já studoval obor starožitník mezi lety 1998 – 2002, tak byl obor na vrcholu. V Praze bylo 250 obchodů a na Václavském náměstí jsme měli během mé praxe v roce 1999 tržby bez obrazů jen za porcelán, šperky, hodiny a nábytek v průměru půl milionu denně. Dnes je v Praze asi šedesát kamenných prodejen se starožitnostmi.

snad-nesbirate-obrazy2

Autorka také popisuje aukci aukčního domu Vetera konanou v roce 1947, kde bylo nabízeno 8000 předmětů z pohraničí! Potíží poválečných aukcí jsou ale neznámé provenience, což si lze vykládat samozřejmě dvěma způsoby a obávám se, že ta horší varianta záměrného neuvádění je správně.

 

Základem knihy je ale pochopitelně sběratelství obrazů. Zde bych rád vyzdvihl autorčinu důslednost v poznámkovém aparátu, takže ačkoli jsem primárně novověkář a zabývám se zejména uměleckým řemeslem, dopsala do poznámkového aparátu řadu pro mě dosud neznámých zdrojů, které jistě nejen mě významně pomohou v bádání. Pokud jste na tom podobně, berte jako tip, že se můžete dopátrat o řadě neznámých skutečností v oborech porcelánu, rudolfínského sběratelství nebo historických textilií.

 

Autorka mapuje oficiální úvahy o soukromém uměleckém sběratelství a popisuje sbírkotvornou činnost Vincence Kramáře, advokáta Ladislava Jiřího Webera, brněnského pediatra a mecenáše Otakara Teyschla, básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, fotografa Josefa Sudka a mnohých dalších. Výčet nemůže být úplný, z našich stránek znáte třeba sběratelství scenáristy a dramaturga Oty Hofmana, z filmové branže autorka jmenuje scenáristu Miloše Macourka a sci-fistu Ludvíka Součka, kterého označuje za prorežimní elitu.

 

To je z mého pohledu jediná větší bota, které se autorka v práci opakovaně dopouští. Není meritem věci, zda byl Souček komunista, to byl, ale za prorežimní elitu bych tohoto stomatologa a dnes i odbornou veřejností uznávaného spisovatele vědeckofantastických románů, který měl s režimem nemalé problémy, neoznačil ani v nejdivočejším snu. Zde bych rád vyzdvihl slova Dr. Lukeše, který ve své pregnantní práci o dějinách československé kinematografie Diagnózy času nabádal autory, aby se vyvarovaly kádrování, ať z jedné nebo druhé strany tábora, protože jinak mají tendenci vykládat tzv. správnou verzi minulosti.

 

Jedním z vrcholů knihy je zpracovaný příběh sběratele a ministra vnitra Rudolfa Baráka, který není ani tak na film jako na seriál. Praktiky tohoto muže a jeho osud je tedy velmi otřesné čtení a prolíná se osudy mnoha sbírek popsaných v knize.

 

Neméně působivý je také příběh sbírky Vincence Kramáře, který si v této knize můžete přečíst vůbec poprvé. Namítnete, že jeho příběh dobře znáte, ale rozhodně ho neznáte takto.

 

Závěrem knihy autorka naprosto správně konstatuje, že i když prozkoumala archivy bezpečnostních složek je si vědoma toho, že nejsou spolehlivé a věrohodné. Jako příklad cituje v rámci orální historie přednášku soudního znalce Zeminy o Kramářovi, jaký to byl ukrutný komunista.

 

Kniha Snad nesbíráte obrazy dostála svému názvu i podnázvu, je informačně nesmírně zajímavá, velice poutavě napsaná a já jsem několik pasáží konzultoval se svým advokátem, který je velký kritik a i on pasáže v oblasti práva hodnotil velice pozitivně. Já se mezi sběrateli pohybuji přes dvacet let a jsem rád, že byla tato publikace napsána.

 

PS: Kniha má krátké anglické resumé.

Přidat komentář