GEMMARUM ET LAPIDUM AD MAIOREM DEI GLORIAM – Ikonografie vybraných uměleckých děl glyptiky na dvoře Rudolfa II.

Odtajnění záhady kolikrát nepřinese takové uspokojení, jaké bychom mohli očekávat. Svět je mnohem lepším místem s puncem hledání a obdivu. Jeden z nejzajímavějších obdivovatelů stvořeného světa byl císař Rudolf II. a důkazy o jeho rozmanitosti shromažďoval do slavné kunstkomory,

busta rudolf II - adrien de vries

busta rudolf II – adrien de vries

která tvořila ucelenou sbírku rozdělenou podle základního klíče do tří oddílů a to na artificialia předměty vytvořené lidskou rukou, naturalia – přírodniny a scientifica, tedy vědecké předměty. Kunstkomora obsahující úchvatné artefakty přirozeně oslavující zázrak Božího stvoření byla theatrem mundi, kterému se při svých návštěvách Prahy podivovali významné osobnosti své doby.

 

Kardinál Alessandro d´Este řekl po návštěvě této kunstkomory:,,Viděl jsem obrazy, které jsou obdivuhodné množstvím a hodnotou, ale především drahocenné kamení, poháry rozmanitého druhu, sochy, hodiny, zkrátka poklad hodný svého tvůrce.“

Roku 1619 byla celková suma uměleckých předmětů odhadována na 593 849 kop, z toho jen kamenářská díla byla odhadnuta na 213 211 kop. Je celkem logické, že diváka nejprve upoutaly exotické materiály a exkluzivní předměty z nich vyrobené, protože tvořily naprosto jedinečné důkazy o rozmanitosti světa a navíc ukázaly návštěvníkovi nádheru, kterou v souvislosti s říšským panovníkem očekával. Poměrně zajímavá je skutečnost, že poslední dobou objevují badatelé v archívech záznamy různých návštěvníků o podobě pražské kunstkomory, která byla dříve přisuzována především soukromým zájmům císaře Rudolfa II. Asi nebude od věci zmínit, že správci kunstkomory Bartholomeus Spranger a Hans von Aachen čas od času pustili dovnitř za úplatu i obyčejné smrtelníky. Důkazem může být i svědectví zápisků nepříliš významného člena francouzského diplomatického sboru Bergerona, který popisuje pražskou sběratelskou mánii mezi urozenými šlechtici a diplomaty ve vytváření soukromých sbírek zcela ve stylu dvorského vkusu.

bezoarové kameny

bezoarové kameny

 

Naturália v kunstkomoře, které se po fasování dvorských zlatníků proměňovaly v chef d´ouveres císařských sbírek nebyla v kunstkomoře náhodou. Exotickým materiálům byla připisována zvláštní moc, ve sbírce se tedy objevil např. roh bájného jednorožce, jehož skutečný původ objevily až pozdější badatelé v rohu narvala nebo kameny bezoáry, tedy inkrementy kozy bezoárové, které byly nesmírně drahé a vzácné. Pokud totiž bezoárový kámen podélně rozříznete a pokapete octem zčervená. Jako přírodní skvosty byly v kunstkomoře schraňovány drahé kameny. Z mineralogického hlediska vznikají drahokamy za velice dramatických procesů v zemské kůře a na jejich finální podobu má vliv celá řada faktorů od tlakových proměn, působení vysokých teplot až po pohyb pod zemským povrchem. O významu drahých kamenů pro císaře svědčí rovněž iniciativa z roku 1583, kdy Rudolf II. vyslal svého dvorského zlatníka Valentina Drausche s Friedrichem Krugem hledat drahé kameny ve Slezsku a zadal jim připravení přehledu jejich nalezišť. Jejich činnost přerušil o dva roky později Vilém V. Bavorský, který donutil Drausche k návratu do Mnichova. Tato činnost nicméně předznamenala majestát Rudolfa II. o odevzdávání drahých kamenů dvoru, takže zlatníci měli skutečně solidní výběr.

 

Drahé kameny sloužily na císařově dvoře kolikrát i jako platidlo a to, když se Rudolf II.  potýkal s neustálou nouzí hotových peněz. Máme tedy zprávy i o vyplácení uměleckých děl drahými kameny. Proslýchalo se však, že když Rudolf II. neměl na zaplacení objednaného předmětu, tak především zlatníci italského původu, kteří měli neomezený přístup k drahokamům, posílali velké bedny s kameny do Itálie, kde za ně dostali zaplaceno, takže si tím pak vyrovnávali ztrátu. Císař o tom prý snad dokonce i věděl. Kameny se posílaly do Milána i oficiální cestou, protože tam byla rovněž výroba pro pražský dvůr. Z těchto kamenů pak vznikaly poháry, číše, šperkovnice, růžence, krucifixy a mozaikovité intarzie.[1]

 

Význam drahých kamenů, jejich užívání na uměleckých dílech a vliv na člověka byla oblíbená badatelská disciplína již od starověku. Plinius st. ve své Historia naturális vytvořil inspirační zdroj pro středověké badatele, kteří šli však ještě dál a doplňovaly především podle barevnosti a povahy minerálů vlastnosti a účinky tvořící základ středověké křesťanské ikonografie. Jenže drahokamy, které popisuje Plinius nebo středověcí myslitelé jsou kolikrát fosilie nebo i jinak zvláštní útvary a proto je určování skutečných kamenů na ztracených zlatnických dílech a dílech glyptiky velice hypotetický. Domnívám se však, že nejenom v tomto příspěvku týkající se manýrismu nelze aplikovat přístupy středověkých badatelů k ikonografii a významu kamenů. Myslím si, že můžeme nalézt řadu styčných bodů v úvahách člověka ve středověku a manýrismu, především v rovině bájí a pověr – viz. výše zmíněný roh narvala nebo-li jednorožce nebo obrovské kosti dinosaurů tedy bájných draků, ale nazírání na původ, uspořádání a funkci světa je diametrálně odlišný. Hlavním důvodem je, ale i nemilosrdná kritika dobových autorů vůči dřívějším poznatkům.

 

Brožík Václav Rudolf II u alchymisty

Brožík Václav Rudolf II u alchymisty

Rudolf II. však v žádném případě nebyl středověkým panovníkem a jeho přístup k utváření sbírek by se dal nazvat ,,možná až encyklopedickým“ a proto, když se dozvěděl o iniciativě svého dvořana ohledně bádání v mineralogii dal mu velkorysou nabídku, která zásadně ovlivnila evropské bádání v mineralogii. Katolický učenec původem z Brugg, který působil na dvoře Rudolfa II. Anselmus Boetius de Boodt v díle Gemmarum et lapidum historia z roku 1609, které je považované za první systematickou klasifikaci doposud známých minerálů na světě spravuje čtenáře o nazírání na ušlechtilé kameny. Vidí v nich velikost a nevýslovnou moc Boha, který jako by do tělísek tak drahých soustředil krásu celého světa a uzavřel do nich síly všech ostatních věcí a měl jakýsi odlesk a záři božství trvale před očima. Tento nesmírně zajímavý muž působil na dvoře Rudolfa II. již od roku 1588 ve funkci dvorního lékaře. 1. ledna 1604 je jmenován osobním lékařem Rudolfa II. s výsadou zproštění denní služby, tedy kromě vyžádání, za plat 40 florénů. Jedním z důvodů této výsady byl jistě i fakt, že císař věděl o jeho ambici v bádání v tématu mineralogie. Po vydání tohoto díla dostal od císaře zaplaceno jako prémii 1000 florénů[2]. Gemmarum et lapidum historia je rozděleno do dvou nestejně rozsáhlých knih. První z nich, která je méně objemná a pravděpodobně vznikla později se de Boodt věnuje teoretickým zásadám své mineralogie, zatímco druhá přináší cenný soupis 647 minerálů obsahující i fosílie s katalogem ložisek, morfologických charakterů, vlivů na člověka a lékařských využití.

 

Dvorští zlatníci, kteří pracovali s drahými kameny byli zcela jistě seznámeni s ikonografií drahých kamenů a disegno uměleckého díla bylo pro manýrismus obecně bez výjimky naprosto charakteristické. Nutno však podotknout, že v manýrismu se s ikonografií nakládalo velmi volně. Jinotaje a momenty překvapení byly zcela samozřejmou součástí každého výtvarného záměru a je velmi běžné, že významy a ikonografické výklady se měnily podle toho, jak bylo zrovna potřeba.

 

veduta - Praha 1601

veduta – Praha 1601

Slovy jednoho z nejvýznamnějších badatelů v tématu Rudolfínského zlatnictví vídeňského kunsthistorika Rudolfa Distelbergera je velice obtížné sestavit syntézu o podobě rudolfínského dvorského zlatnictví, ale kategorizace podle typů je bezesporu možná. Je na místě zmínit, že cech dvorských zlatníků Rudolfa II. čítal na 45 členů a nerozděloval na kategorie uměleckého řemesla, jak jsme dnes zvyklí, ale nerozlišoval mezi zlatníky a řezáči drahých kamenů. Dalo by se tedy souhrnně říci, že zlatníci na císařském dvoře byli neobyčejně zdatní v technikách a neomezovali se jen na úzký rank. Pro tuto práci se ale změřme na kategorii glyptiky, konkrétně na díla podle ikonografie sakrálního charakteru.

 

Jedním z nejzajímavějších glyptiků pracujícího pro císaře Rudolfa II. byl milánský řezáč drahých kamenů Alessandro Masnago. Alessandro Masnago žil celý život v rodném Miláně a svá díla posílal do Prahy ke dvoru, kde byly fasovány do zdobných zlatých montáží s emaily předních dvorských zlatníků. Při pohledu na jakékoliv dílo Alessandra Masnaga je jasné proč tolik upoutal císařův zájem. Jeho současník Paolo Morigia napsal v díle La Nobilitá di Milano vydaného roku 1595 o Masnagovi toto:,,Jsou všechna provedena v barevných kamenech s různými skvrnami a pestrobarevnými žilami; jejichž pevné struktury využíval k vytváření miniaturních ,,malířských“ kompozic[3]. Pro kameje se tradičně používají minerály s paralelními a kontrastně zbarvenými vrstvami. Masnago dával přednost achátům a jaspisům. Biblický kámen jaspis se svou zelenou barvou připodobňuje zeleni rostlin a symbolizuje tak vše pevné a stálé, tedy víru, Krista, touhu po věčném životě i věčný život v božím království. Symbolizuje tak první kámen nebeského Jeruzaléma, ale i jeho hradby, které je popsáno v 21. kapitole Zjevení Jana. Nuance při popisu kamene v jeho třech odrůdách pak symbolizují v zelené barvě neuvadající víru, krvavý nádech pak upozorňuje, že víra se napájí skrze vodu křtu tajemstvím Utrpení Páně, zatímco skvrny v podobě květů na další odrůdě jaspisu zpodobňují v květech dary a ctnosti[4].

 

08 Madona s Kr. v oblacích

Dílo Madona s Ježíškem v oblacích je pro manýrismus velmi specifickou kamejí. Kamej, která je dnes součástí sbírek Kunsthistorisches Musea ve Vídni vychází totiž ze samotné kresby kamene, která se tak stává pouze uměleckým zvýrazněním předlohy představovanou samotným autorem[5]. Mirabilium s motivem Madony je ukázkou kabinetního kusu, který jakoby sama předkreslila příroda vyřezal Masnago v roce 1590 v Miláně a o montáž se postaral v Praze Jan Vermeyen, tvůrce slavné koruny císaře Rudolfa II. Madona s Ježíškem v oblacích je vyřezávaným achátem se zlacenou montáží a pestrobarevným emailem.

MasnagoAdorationCameo

Jako vhodnou ukázku další Massnagovi práce se jeví jeho intaglio Klanění pastýřů, kterým se zabýval také slavný rudolfinský znalec Ernst Kris[6]. Intaglio je vyřezáno do jaspisu s šedými a hnědými pruhy. Centrální motiv obsahuje Ježíška obklopeného klečícími figurami, nalevo je Panna Maria, svatý Josef se nachází vpravo a v popředí jsou pastýři. Za Ježíškem je volek s oslíkem a v pozadí jsou další pastýři spěchající k narozenému Ježíškovi. Přes intaglio je mluvící páska s nápisem Gloria in excelsis deo.

noemova archa massnagoRA

Noemova archa je další kamejí Alessandra Massnaga, která se vyznačuje typickými znaky jeho díla, propracovaností figur, zvířat a architektury v pozadí.

 

V Rudolfínské době byl nejdůležitější osobností Ottavio (Oktavián) Miseroni (1567, Milán –6. 7. 1624, Praha), který byl u dvora od 22. ledna 1588. Ottavio Miseroni proslul jako glyptik a brusič kamenů. Bydlel na Malé Straně v domě č. p. 261/III. Se svou ženou Laurou nechali křtít děti v katedrále sv. Víta. Činným autorem byl v oblasti plasticky modelovaných nádob z drahokamů a horského křišťálu, portrétních kamejí, mozaik, drobných reliéfů, reliéfů z drahokamů, zlatnických montáží a pracích s emailem. Pracemi, kde uplatnil sakrální náměty jsou oltáříky, reliéfní commessi di pietre dure[7], sošky a kameje.

05 Relikviářová montrance Mad s Ježíškem OM

Na oválném commesso di pietre dure Ottavia Miseroniho, které je centrálním obrazem Relikviářové monstrance s Madonou a Ježíškem. Madona drží levačkou malinkého Ježíška a pravou ruku si tiskne k srdci.

03 Máří Magdaléna - cdpd - OM

Reliéfní commesso di pietre dure s postavou Máří Magdalény je rovněž dílem Ottavia Miseroniho. Tříčtvrteční figura zachycená v pohybu na způsob figura serpentinata má tradiční ikonografické atributy. Máří Magdaléna drží v levé ruce nádobku na mast, která znamená odevzdání vlastního JÁ[10] a pravou má přitisknutou k prsům. Dlouhé vlasy jsou bohatě propracovány a zvýrazněny vlajícím šátkem.

10 Krajina s obětováním Izáka cdpd Castrucci

Krajina s Obětováním Izáka od Cosima Castrucciho je obdélníkové commesso di pietre dure rozměrnou krajinomalbou s mimořádným malířským účinkem. Starozákonní motiv se odehrává v tmavé levé části obrazu nahoře na skále. Abrahám svírá v pravačce dýku a levačkou drží za hlavu klečícího Izáka, který se dívá ze skály do prostorné krajiny. Abrahám se právě chystá obětovat svého syna Izáka (Gn 22,1-14). Zrakem však už spočinul do pravého horního rohu, odkud přilétává anděl.

 

Zatímco spíše drobné kameje a intaglia jsou podle mého soudu především projevem soukromé zbožnosti. Díky zdobným montážím bylo možno je mít neustále na očích a nosit je, popřípadě byly uloženy v kunstkomoře jako mirabilium. Náročnější užití drahých kamenů v reliéfních intarziích, popřípadě commesi di pietre dure svědčí o dokonalém zvládnutí techniky a jejich účel je především pro uložení v kabinetu.

 

 

SEZNAM LITERATURY:

 

ANDROSOV O./ARAPOVOVÁ T./BANK A. a kol: Ermitáž, Praha 1982.

ATTWATER Donald, Slovník svatých, Praha 1993.

BALEKA Jan, Výtvarné umění – výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Praha 1997.

BUKOVINSKÁ Beket: Ammerkungen zur Persönlichkeit Ottavio Miseronis, in: Umění XVIII, Praha 1970, p.185-198.

BUKOVINSKÁ Beket: Další florentské mozaiky z Prahy, in: Umění XX, Praha 1972,

p. 367-368.

BUKOVINSKÁ Beket: Rudolfínská kamej ze Svatovítského pokladu, in: Umění XXII, Praha 1974, p. 58-64.

BUKOVINSKÁ Beket: Pražský hrad na ,,florentských mozaikách“ z rudolfínských dílen, in: Umění XXXI, Praha 1983, p. 444-446.

BUKOVINSKÁ Beket: Neznámá kamej s portrétem Rudolfa II., in: Umění XXXIV, Praha 1986, p. 129-131.

BUKOVINSKÁ Beket: Umělecké řemeslo na dvoře Rudolfa II. v Praze, in: Dějiny českého výtvarného umění II/1 Od počátku renesance do závěru baroka, Praha 1989.

BUKOVINSKÁ Beket: Kunstkomora/Neúplný obraz složený z fragmentů, in: Umění a řemesla 2/XXXIX, Praha 1997.

DISTELBERGER Rudolf: Gold und Silber, Edelsteine und Effenbein, in: Renaissance in Böhmen, ed. Ferdinand SEIBT, München 1985.

DIVIŠ Jan: Poklady pražských cechů, Praha 1984 (katalog k výstavě).

DIVIŠ Jan: Pražské cechy, Praha 1992.

EVANS R. J. W.:Vznik habsburské monarchie 1550-1700, Praha 2003.

FRÖLICH Roland: Dva tisíce let dějin církve, Praha 1999.

FUČÍKOVÁ Eliška/BUKOVINSKÁ Beket/MUCHKA Ivan: Umění na dvoře Rudolfa II., Praha 1991.

FUČÍKOVÁ Eliška a kol.: Rudolf II. a Praha – Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum Střední Evropy, Praha/Londýn/Milán 1997 (katalog k výstavě).

FUČÍKOVÁ Eliška a kol.: Rudolf II. a Praha – Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum Střední Evropy – katalog vystavených exponátů, Praha/ Londýn/Milán, 1997.

GOMBRICH Ernst Hans: The Sense of Order, Oxford 1979.

HAUSENBLASOVÁ Jaroslava/ŠRONĚK Michal: URBS AUREA – Praha císaře Rudolfa II., Praha 1997 (katalog k výstavě).

HEROUT Jaroslav: Slabikář návštěvníků památek, Praha 1994.

HRÁSKÝ Josef: Zlatníci pražského baroka, in: Acta UPM XVIII. – Supplementa D5, Praha 1987.

JANÁČEK Josef: Obrázek ze života rudolfínské Prahy, Praha 1958.

JANÁČEK Josef: Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987.

JANÁČEK Josef: Pád Rudolfa II., Praha 1995.

KROPÁČEK Jiří: O ambraské sbírce Ferdinanda Tyrolského, in: Cour d´honneur/hrady, zámky, paláce I, Praha 1998, p. 72–76.

LURKER Manfred: Slovník biblických obrazů a symbolů, Praha 1999.

MORÁVEK J.: Nově objevený inventář rudolfínských sbírek na Hradě Pražském, in: Památky archeologické II. a III., Praha 1937.

NEUMANN Jaromír: Rudolfínská Praha, Praha 1984.

NEUMANN Jaromír: Rudolfínské umění I. a II., in: Umění XXV, Praha 1977, p.400-448 a Umění XXVI, Praha 1978, p. 303-347.

PFLEIDERER Rudolf: Atributy světců, Praha 1992.

POCHE Emanuel: Umělecké řemeslo, in: Praha na úsvitu nových dějin, Praha 1988.

POCHE Emanuel: Barokní umělecké řemeslo 17. století v Čechách, in: Dějiny českého výtvarného umění II/1-Od počátku renesance do závěru baroka, Praha 1989.

PREISS Pavel: Panoráma manýrismu, Praha 1974.

PREISS Pavel: Italští umělci v Praze, Praha 1986.

PURŠ Ivo: Anselmus Boëtius de Boodt a Alchymie, in: Studia Rudolphina 4, Praha 2004, p. 44 – 52.

PROCACCI Giuliano: Dějiny Itálie, Praha 1997.

ROYT Jan/ŠEDINOVÁ Hana: Slovník symbolů, Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii, Praha 1998.

ROYT Jan: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999.

SCHATZ Klaus: Dějiny papežského primátu, Brno 2002.

SCHULTZE Jürgen: Prag um 1600 Kunst und Kultur am Hofe Rudolfs II., Essen 1988 (katalog k výstavě).

STEHLÍKOVÁ Dana: Poklad vyšehradské kapituly a klenoty vyšehradských prelátů, in: Královský Vyšehrad II. Sborník příspěvků ke křesťanskému miléniu a k posvěcení nových zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, Praha 2001 p. 193-208.

STEHLÍKOVÁ Dana: Encyklopedie českého zlatnictví, stříbrnictví a klenotnictví, Praha 2003.

STLOUKAL Karel: Papežská politika a císařský dvůr pražský na předělu XVI. a XVII. věku, Praha 1925.

ŠTĚPÁNEK Pavel: Španělské umělecké řemeslo 1550 – 1650, Praha 1997 (katalog k výstavě).

THOMAS Hans/BRUNNER Herbert: Schatzkammer der Residenz München, München 1964.

TRNEK Helmut/ HAAG Sabine: Kaiser Rudolf II. zu Gast in Dresden, München, Berlin 2006 (katalog k výstavě).

UREŠOVÁ Libuše: Barokní zlatnictví ze sbírek UMPRUM v Praze, Praha 1974 (katalog k výstavě).

VLK Miloslav/ASSMAN Jan: Stolničení a výtvarné umění pěti staletí, Nelahozeves u Kralup 1988 (katalog k výstavě).

VLK Miloslav: Z dějin uměleckého řemesla – Renesance a manýrismus, in: Starožitnosti 9/96, Praha 1996 p.15-18.

VLK Miloslav: Z dějin uměleckého řemesla – Barok, in: Starožitnosti 10/96, Praha 1996.

VOKÁČOVÁ Věra: Práce Paula van Vianen ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, in: Acta UPM VIII, C. Commentationes 1, Praha 1973, p. 37-50.

VOREL Petr: Velké dějiny zemí Koruny české VII. (1526-1618), Praha/Litomyšl 2005.

WINTER Zikmund: Řemeslnictvo a živnost XVI. věku v Čechách (1526-1620),

Praha 1909.

 

 


[1] – Preiss, Italští umělci v Praze, Praha 1986 s.128

 

[2] Ivo PURŠ: Anselmus Boëtius de Boodt a alchymie, in: Studia Rudolphina 4, Praha 2004 s.44-45.

[3] O. ANDROSOV/T.AROPOVOVÁ/ A. BANK a kol: Alessandro Masnago – Kamej s Apollónem zabíjejícím Pýthóna, in: O. ANDROSOV/T.AROPOVOVÁ/ A. BANK a kol., 1982, p.42.

[4] Jan ROYT/Helena ŠEDINOVÁ: Slovník symbolů – Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii, 1998, p.50-51.

[5] Rudolf DISTELBERGER: Madona s dítětem v oblacích, in: Eliška FUČIKOVÁ a kol, 1997 (pozn. 2), p. 139.

[6] Ernst KRIS: Notes on Renaissance Cameos and Intaglios, Metropolitan Museum Studies, p.1.

[7] Commesso di pietra dure – původně specifická záležitost pražských dvorských zlatníků vychází z tzv. florentské mozaiky. Principem je namísto využití různých vrstev barevného kamene vkládání různobarevných drahých kamenů, které umocňují naturalistický dojem díla. Commessi patří do posledního vývojového stupně manýristické glyptiky. – Beket BUKOVINSKÁ/Eliška FUČÍKOVÁ/Ivan MUCHKA, 1991 (pozn. 8) p. 163.

[8] Rudolf DISTELBERGER: Panna Marie, in: Eliška FUČIKOVÁ a kol, 1997 (pozn. 2), p. 138.

[9] Rudolf DISTELBERGER: Madona, in: Eliška FUČIKOVÁ a kol, 1997 (pozn. 2), p. 141.

[10] Manfred LURKER: Slovník biblických obrazů a symbolů, Praha 1999, p.155.

[11] Beket BUKOVINSKÁ: Abraham se třemi anděly, in: Eliška FUČIKOVÁ a kol, 1997 (pozn. 2), p.144.

[12] Rudolf PFLEIDERER: Atributy světců, Praha 1991, p.117.

Přidat komentář