ART, LIFE. Umění pro život je název nové stálé expozice Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Vydali jsme se jí navštívit.
koncepce a scénář: Radim Vondráček
odborná příprava: kurátorský tým UPM
architektonické a grafické řešení: 20YY Designers, Petr Bosák, Robert Jansa, Tomáš Varga, Adam Macháček, Jakub Jansa
fotografie: Gabriel Urbánek, Ondřej Kocourek
supervize: Helena Koenigsmarková
Nová expozice Uměleckoprůmyslového musea v Praze podle tvůrců představuje v šesti tematicky rozdělených sálech plastický a živý obraz evropského užitého umění od antiky až po design 20. a 21. století. Vystaveno je více než 1300 předmětů ze sbírky UPM, která čítá celkem půl miliónu exponátů. Expozice ukazuje, jak všechny věci kolem nás vstupují do lidského života a mění jej po stránce funkční i symbolické. Užité umění a design spoluutváří životní styl a modely lidského chování. Více než v jiných oblastech umělecké tvorby zde vystupuje do popředí bytostný smysl věcí, jejich účel, zjištění pro koho, jak a proč vznikly. Tyto souvislosti však v expozici nezastiňují kvalitu unikátních uměleckých děl a jejich tvůrců, ani poetiku a tajemství každodenních předmětů.
Ve scénáři a realizaci stálé expozice došlo k několika překvapivým momentům. Tvůrci tentokrát nevystavují podle chronologie, což je jim ke cti, ale podle kategorií užitého umění. Trochu jsem se v tom, ale ztrácel. Chápu příchylnost k textilu, je to jistě důležitá kapitola v uměleckém řemesle, ale proč se začíná církevními paramenty, které navíc požadují velmi specifickou světelnost, pak se projde více než polovina expozice a pak textil pokračuje. Hned v zádveří první místnosti jsou instalovány šperky a církevní zlato. Zejména instalace církevního zlata je díky snížené světelnosti naprosto degradovaná a zcela se míjí s účinkem designérů. Monstrance, procesní kříže a relikviáře se vystavovaly vždy za denního světla a jejich neustálé umisťování do tmy vedle církevního textilu je relikt, který by byl třeba konečně vymýtit.
Instalace porcelánu a keramiky a vůbec umisťování předmětů do naprosto předimenzovaných skříní v první části výstavy vede k tomu, že návštěvník má problémy artefakty vůbec vidět a menší diváci (měřím 188 cm), jak bylo patrno, například vázu s netopýrem vůbec nespatřii. První část výstavy by se mohla nazvat klasičtější, ve smyslu ukázání historických uměleckých předmětů, ale není to tak docela pravda. Každá kapitola je doplněná i o díla zcela nová – v podstatě současná. Zdaleka nejlépe dopadla instalace hodin a historického nábytku v první části.
Druhá část, kterou jsem si pojmenoval ,,pocta normalizaci“, má svůj základ v interiérech 70. a 80. let. V expozici, kde byla dříve třeba krásná výstava slavné návrhářky Hany Podolské jsou instalovány kostýmy zejména z druhé poloviny 70. let 20. století. Přiznám se, že tomuto období vůbec neholduji.
Nová expozice ART, LIFE. Umění pro život byla dlouho očekávaná a vzhledem k obrovskému množství exponátů, kterým muzeum disponuje jsem očekával něco naprosto jiného, než nová stálá expozice obsahuje. Myslím si, že nepoučený divák bude zmaten z umístění popisků a pro mě je naprostou záhadou výběr exponátů a jejich řazení. Kladem je ovšem vystavení některých předmětů, které dosud zůstaly uzavřeny v depozitáři. Útěchou může být, že stálá expozice se v každém muzeu po určité době mění. V tomto případě platí, že čím dříve, tím lépe.
